Příběh Jirky: Závislost se zvětšuje

Kolo Kovařík. Sice bazarové, ale kolo Kovařík. „To musím mít,“ usmyslel si Jiří Kovařík. Ne, nejde o vtip. Tak se zrodila láska k silniční cyklistice dnes čtyřiačtyřicetiletého borce, který dlouho zarytě brázdil cesty jen na horském kole. Ovšem nákupem silničky vlastního jména padly všechny zábrany. A účastí v balíku na prvním ročníku L’Etape Czech republic by Tour de France se vášeň jen prohloubila.

„Já nikdy neměl jako dítě nebo dospívající silniční kolo. V Česku byl v dobách mého dětství jen Favorit a nedal se sehnat úplně snadno, což byl takový obecný rys doby. Moje začátky jsou spojené s dovedností udržet rovnováhu, a právě uměním rodičů jakýkoliv bicykl sehnat,“ připomíná Jiří Kovařík doby před sametovou revolucí, kdy i kolo bylo nedostatkovým zbožím.

Zdroj: archiv Jiřího Kovaříka

Když se poměry změnily, dupal pracovník z Pražské burzy do pedálů horského kola. „Vážilo nesmysl, stálo nesmysl, mělo milion převodů, takže jsem mraky času trávil sledováním polohy řetězu na pastorcích,“ vypravuje Jiří Kovařík, že se v bikovém terénu místo pozorování krajiny věnoval vymoženosti s přívlastkem MTB.

A ač tělem v terénu, duchem už se přesouval ke královně cyklistického sportu. „Dlouho jsem pokukoval po silničce. A pomohla mi náhoda. Pročítal jsem inzeráty a kousek od chalupy na Šumavě jsem narazil na kolo s parádním osazením od Campagnola na rámu mého jména. Pocit, když jsem šlápnul prvně do pedálů... Přenos energie ve srovnání s bikem byl neuvěřitelný. Měl jsem pocit obrovské radosti. Tehdejší přítelkyně, dnes manželka, odvezla auto domů a já jel rovnou na svém novém, byť starém kole,“ vzpomíná.

Rychle absolvoval několik závodů. Krušnoton, Krakonošův cyklomaraton... „Ohromovala mě síla jízdy v balíku. Když se člověk umí dobře pohybovat ve skupině, tak se průměry dostávají jinam. Je to zcela odlišný sport než individuální jízda na tréninku,“ přemítá Kovařík.

„Trénovat jezdím sám. Jde o čističku pro hlavu. Možná to zní divně, ale na biku cyklista nemůže vypnout. Cesty jsou samá díra, kořen, kámen. Je potřeba být neustále ostražitý. Ale na silnici se najdou úseky, kde jde o monotónní šlapání, kdy člověk totálně vypne. To je obří bonus silnice,“ míní Jiří Kovařík.

Když pak viděl při televizním sledování etap Tour de France upoutávku na L’Etape Czech Republic by Tour de France 2021, měl jasno. „Na startu nesmím chybět,“ předsevzal si.

Zburcoval ještě kolegy z práce a vyrazili. „I pro nás výkonnostně průměrné jedince šlo o zážitek dalece přesahující běžné cyklistické hranice. Sice jsem se z jedné skupiny propadal do druhé, ale kromě jediného úseku jsem jel ve větších partách. Celé to rychle uteklo. Tak rychle, že nešlo nepřihlásit se na druhý ročník,“ směje se Jiří Kovařík.

Cyklistického dědečka s ocelovým rámem vyzdobeným vlastním jménem nechává jako tréninkový nástroj na chalupě, do pražského bydliště si už dávno pořídil modernější karbonový bicykl. A teď ještě i městské kolo, na němž jezdí do práce. „Abych si oseděl zadek. Mám to třináct kilometrů ráno, třináct odpoledne. Jenže nohám jízda po rovině nic nedá,“ krčí rameny.

A jakkoliv byl okouzlen atmosférou největšího amatérského závodu na území České republiky, vidina odlišného termínu druhého ročníku jej i lehce straší. „Datum na konci prázdnin skýtal větší prostor na trénink Vlastně šlo o spásu. Ale pro ty z nás, kteří nemají prostor odletět do tepla nebo bušit do pedálů nepřetržitě v průběhu jara delší časový úsek, jde o nepříjemnost. Mám dvě maličké děti a žena by mi nepoděkovala, kdybych třeba na dva týdny zmizel kvůli kolu,“ krčí smířlivě rameny.

 „Potřeboval bych najet patnáct set až dva tisíce kilometrů. Ideálně v kopcích, aby měl trénink kvalitu. Rovina jsou pro mě prázdné kilometry,“ prozrazuje tréninkové krédo.

Byť Jiří Kovařík dost možná nebude 11. června na Strahově při druhém ročníku L’Etape Czech republic ve stejné formě jako před rokem, startu se vzdát nehodlá. Bude spoléhat na kouzlo balíku. Kouzlo, které jej tolik oslnilo při prvních startech na amatérských závodech.

„Do určité míry je balík děsivý. Je potřeba mimořádné opatrnosti, obezřetnosti. Člověk musí přistupovat k jízdě v balíku s respektem a pokorou k ostatním. Ale současně jde o obrovský adrenalin. O euforii z rychlosti. O opojení, jak svižně kilometry ubývají,“ rozplývá se Jiří Kovařík.

„Jen si musím trasu s předstihem stejně jako minulý rok dobře projet, abych věděl, kde mohu jet za své a kde je nezbytné držet se v balíku.“

Pochybujete snad ještě o magické síle cyklistického balíku...

Článek je součástí série příběhů #myroadtoletape. Objevuj další nebo napiš svůj vlastní na www.letapeczech.cz/myroadtoletape/