Přeskočit na obsah

Jakub Holuša

Tento článek je součástí série příběhů #myroadtoletape. Až dočteš, přečti si další zde...

Kolo mu dlouhé roky nic neříkalo. A nebylo divu. Náplní jeho života byla atletika. Na tartanovém oválu sbíral medaile z mistrovství světa i Evropy. Ale zradilo ho zdraví. Problémy s patou jej donutily ukončit kariéru. V pouhých třiatřiceti letech. Bývalý běžec Jakub Holuša se ale kromě trénování vrhnul na cyklistiku. „Potřebuji k životu závodní pocit. A kolo mi jej dopřává měrou vrchovatou,“ vypravuje rodák z Opavy, který bude 11. června na startu L’Etape Czech Republic by Tour de France. A stejně jako na dráze bude mít nejvyšší ambice.

„Na stupně vítězů to ještě nebude. Ale když nebudu do dvacítky, budu zklamaný,“ říká odhodlaně borec, který třikrát startoval na olympijských hrách. Borec, který na silničním kole jezdí dva roky. A vlastně na kole vůbec...

Ne, není to vtip.

„Na kole jsem nejezdil ani jako dítě. Hned jako malý jsem začal s orientačním během. Pak jsem se vrhnul na atletiku. Chvilku jsem koketoval s fotbalem. Ale kolo? Vůbec. Byl jsem absolutní necyklista,“ vzpomíná na dětství Holuša.

Když se atletika stala zaměstnáním, byla řada sportů zapovězených. Riskovat zranění si Holuša nedovolil. Jen když sezona byla minulostí a atleti vyráželi v tuzemsku na soustředění, dvakrát do týdne se náplní tréninku stalo horské kolo, aby úspěšný atlet rozbil pohybový stereotyp. „Jenže na bika člověk potřebuje výbornou techniku, aby si mohl dovolit kolo pustit,“ krčí rameny Holuša.

Když vypukla pandemie koronaviru, atlety čekalo dlouhé období bez závodů. Olympijské hry v Tokiu se o rok odložily, stejně jako většina dalších závodů. „Šel jsem na Dukle požádat o půjčení horského kola, abych změnil trénink a pořád jen neběhal. Jenže k dispozici bylo jenom silniční. Vzal jsem jím zavděk, to se ví. Chtěl jsem pryč z oválu při vidině dlouhých týdnů bez závodů,“ vrací se do jara 2020 Holuša.

Přes kamaráda se dostal do party napojené na bývalého mistra republiky v silniční cyklistice Petra Benčíka. A záhy zjistil, že v jeho rodné Opavě je nesmírně silná cyklistická komunita. „Když jsem dorazil na společný švih poprvé, všichni mi ujeli,“ vybavuje si krušný začátek.

Jenže Holuša není typ, který by se vzdával. Pustil se do tréninku v sedle kola s ještě větší vervou. Když se v Opavě zjevil o měsíc později, bylo všechno jinak. „Ujeli mi jenom dva kluci, kteří jsou bývalí profesionálové. Nikdo nechápal, jak je takový pokrok možný,“ culí se.

„Užíval jsem si ten čas. Pořád jsem byl na kole, jen dvakrát v týdnu jsem šel běhat, abych z toho nevypadl,“ vybavuje si. Záhy zkusil i první závod. A hned drsnou zkoušku v podobě Krakonošova maratonu. Aby měl zážitek dokonalý, na severu republiky bylo tehdy bídně.

„Neměl jsem žádné zkušenosti s oblečením. Měl jsem kraťasy, na ruce jsem si natáhl návleky. Když mi kamarád dával před startem bundu, jenom jsem se mu vysmál: Závody na oválu taky neběhám v bundě.“

Jenže na severu republiky tehdy Krakonoš dával okusit účastníkům, že pánem je on, nikoliv tihle dobrodruzi na strojích poháněných vlastní silou. Provazy vody byly nekonečné, teplota klesla povážlivě blízko nule, vítr byl nesnesitelný.

„Na Pomezních boudách pršelo rovně do obličeje. Ve sjezdu do Pece pod Sněžkou jsem se tak třepal, že jsem se bál, abych nespadnul z kola. Byl to očistec. Nikdy mi stejná zima nebyla. A ještě jsem navíc spadl přes kluka, který na vodě lehnul přímo před mým předním kolem,“ popisuje drsný zážitek Holuša.

Leckdo by nad cyklistikou zlomil hůl. „Když jsem se trošku vzpamatoval, uvědomil jsem si, jaká to byla bomba. Skvělý zážitek. O tři dny později jsem jel na závody do Plzně,“ směje se.

„Děsně mě nakopla změna pohybu. Patnáct let jsem se věnoval vrcholově atletice. Nemohl jsem nic dělat, abych nenarušil přípravu. A najednou jsem měl kolo. Bylo to nové, nepoznané. Silnice je v cyklistice královská disciplína. Má kulturu. Miluju ten pocit, když je hezký asfalt a pěkně to sviští. Navíc na dráze ve skupině je to hodně kontaktní, jízda v balíku je podobná,“ porovnává Holuša.

Na podzim 2020 se vrátil naplno k atletice, kolo ale neodložil. Ve volných chvílích k němu utíkal. Zranění paty mu neumožnilo po zrušení všech restrikcí návrat na ovály v plné parádě. V únoru letošního roku se rozhodl atletickou kariéru ukončit.

„Moje okolí mělo strach, že po konci kariéry to nezvládnu. Jde o poměrně běžný jev. Vrcholoví sportovci mají problémy po odchodu ze scény. Ale nemám čas přemýšlet nad blbostmi. Když netrénuji své následovníky, jsem na kole. Potřebuji k životu závodní pocit. V sedle jsem pokaždé na startu a mám před sebou cíl. Abych chodil běhat jenom pro radost, to mě nebaví. Jen bych se trápil. Ale na kole? To je bez přehánění euforie,“ vypravuje zaníceně Jakub Holuša.

Na kolo má hodně času. Týdně vyráží v sedle pětkrát, najede v rozmezí 300 až 500 kilometrů. „Dostal jsem se do fáze, že se nejdu projet. Švih musí mít parametry. Průměr třicet v kopcích mi nic nedělá. Je teda fakt, že se mnou moc lidí nechce jezdit,“ směje se bývalý atlet.

Nevyhnutelně se vkrádá otázka, zda zvolil správný sport. „Přiznávám, že mě to napadlo. Možná kdybych od dětství jezdil na kole, mohl jsem uspět. Ale posbíral jsem úspěchy i na dráze, takže určitě nelituji. Musím v sobě mít nějaké genetické předpoklady, protože jsem celý život trénoval na čtyři minuty výkony. A když jsem měl v tréninku dlouhý běh, tak maximálně dvě hodiny. Teď v pohodě objedu švih dlouhý dvě stě kilometrů,“ krčí rameny.

A jako neskutečný dříč dává k dobru zásadní poznání. „Kolo je proti atletice spravedlivější. Pokud si člověk hodiny v tréninku v sedle odšlape, v závodě se to projeví. V atletice může být výkon v tréninku skvělý, ale pak to závodník neprodá. A rozhodně je cyklistika větší dřina,“ porovnává sporty, které se staly jeho životní náplní.

Brzy už podruhé absolvuje L’Etape Czech Republic by Tour de France. „Při premiéře minulý rok mě nadchlo atmosféra. Nechápal jsem, jak lidé v každé vesnici fandili. Bombastický zážitek. I proto jedu znovu,“ vykládá.

A doufá, že vytěží maximum z velkého množství najetých kilometrů. „Hlavní je nespadnout. Ale mám trasu dokonale najetou. Většinu kopců jsem jel tak dvacetkrát, znám každou díru. Pasáž přes Pustověty je skvělá. A kombinace kopců Křivoklát-Sýkořice brutální. Jsem nadšený, jak těžký závod bude,“ doslova se tetelí blahem Holuša, jenž na cyklisty míří i v osobním projektu bodysolutionruning.cz, který se zaměřuje na přípravu atletů i milovníků jízdy v sedle kola.

©  2022 Petr Čech Sport, a.s., všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno v Beneš & Michl