Přeskočit na obsah

Velký rozhovor: František Raboň - marketingový ředitel firmy Kalas Sportswear

Patřil mezi nejvýraznější osobnosti české cyklistiky, když pomáhal vyhrávat závody hvězdám v elitních stájích. Pravidelně startoval na Giru, vyhrával časovky, ale pak se František Raboň rozhodl v jednatřiceti letech ukončit kariéru. Z cyklistiky však nezmizel. Posledních šest let má totiž jako marketingový ředitel zásadní podíl na tom, že se česká firma Kalas vyrábějící vybavení pro cyklistiku zařadila mezi světovou špičku.

Už je to skoro sedm let, co jste ukončil závodní kariéru. Jak jste si zvykl na život mimo závodní sedlo?

Docela bez problémů. Na kariéru si vzpomenu jen při těchto rozhovorech a podobných příležitostech. Ačkoli jsem skončil ještě poměrně mladý, tak jsem za celou dobu nepřemýšlel o nějakém návratu. Končil jsem kvůli více věcem, z části kvůli malým dětem a náročnému cestování. Teď si užívám rodinný život a naplňuje mě má současná práce pro firmu Kalas. Ta mě drží částečně u cyklistiky, stále jsem ve styku s lidmi, se kterými jsem závodil. Třeba Mark Renshaw je teď náš největší zákazník v Austrálii. Ale už nemusím jezdit někam na měsíc, ale na závody jedu třeba jen na dva dny a pak zas domů. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak to bylo super a kam všude jsem se dostal. A díky tomu, jak jsem se tehdy k lidem choval, se mi to teď v dobrém vrací. I když se s někým nevidím několik let a teď mu zavolám, tak je odezva hned pozitivní. Samotného by mě zajímalo, jestli by mě stejně bavilo i něco zcela mimo obor, třeba ve stavebnictví.

Rabon1

Ale vzhledem k tomu, že děláte ve firmě na vybavení pro cyklistiku, vám vaše kariéra a to, že vás v oboru všichni znají jako výborného cyklistu, musí práci hodně usnadňovat, je to tak?

Když jsem končil, tak jsem věřil tomu, že i když budu dělat cokoli, tak že díky mé povaze a pracovní morálce budu úspěšný v jakémkoli oboru. Nechci, aby to znělo nabubřele, ale díky tomu, že cyklistika má svá pevná pravidla trénování a je o tvrdé dřině, tak jsem si říkal, že jestli budu stejně dřít i v jakékoli práci, tak mi to půjde. Proto i já sám vedu své dcery ke sportu. Nevím, jestli chci, aby to dělaly profesionálně, protože vím, co to obnáší, ale minimálně chci, aby uměly více sportů. Je to pro ně skvělá výbava do života.

Když mluvíte o pracovní píli, mají tuto vlastnost všichni cyklisté, nebo se najdou mezi nimi i tací, kteří hřeší na svůj talent a nepředřou se?

Cyklistika se nedá ošidit. Já teď chodím v Plzni hodně hrát hokej s bývalými hokejisty. A i když je jim třeba 60 let, tak mě prostě vymíchají, protože mají techniku, která mně chybí. To v té cyklistice není. Teď v podstatě netrénuji, takže kdybych sedl na kolo, smlsnul by na mně jako na malině každý, kdo dva měsíce pravidelně jezdí. Jako bývalý profesionál vím, co má dělat hlava, co mají dělat nohy, ale pokud tam nemám výkonnost, tak nemohu ostatní porážet. Tady talent nestačí, musí to být odpracované.

Jak však momentálně končí hodně mých bývalých kolegů, vidím, že často tápou v tom, jak si to přenést do normálního života. Nevědí, co se sebou, a tak se po chvíli snaží kariéru obnovit. Ale všechno je to jen provizorní. Třeba já, kdybych se ve 34 letech rozhodl vrátit, věděl bych, že by to bylo na rok, na dva, a pak bych to zase musel řešit znovu. Cyklistiku zkrátka nejde dělat do nekonečna. Pro hodně jezdců je složité začít dělat něco jiného. Já naopak po konci vlastně nepocítil žádnou zásadní změnu. Hned jsem si dokázal život naplnit něčím jiným, co mě baví, takže jsem o návratu ani nepřemýšlel.

PHOTONEWS_10151010-107

Pro firmu Kalas jste začal pracovat hned po konci kariéry?

Uvědomoval jsem si dvě věci. Že chci skončit, až se rozhodnu já, a že se chci jezděním zajistit. Takže jsem si za peníze vydělané profesionální cyklistikou pořídil bydlení a vytvořil si polštář. A když jsem se rozhodl definitivně skončit, měl jsem půl roku čas uvědomit si, co chci dál dělat, aby mě to bavilo stejně jako kolo. Začal jsem něco aktivně hledat, byl jsem v kontaktu s firmou Specialized, pod kterou jsem jezdil, abych jim dělal ambasadora, ale pak mě otec představil v Kalasu, domluvili jsem s na dvouměsíční zkušební lhůtě a teď jsem tu oslavil šest let. Původně jsem měl být hlavně jako testovací jezdec, že bych se projel v jejich oblečení a pak bych řekl, co vylepšit. To ale po měsíci vzalo za své. Když jsem začal chodit na porady, tak jsem se stále více začal zapojovat do marketingu, kde jsem mohl využít i své jméno. Nabralo to docela rychlých obrátek. Teď vyrábíme dresy pro britskou reprezentaci či stáj Alpecin-Fénix v čele s Mathieu van der Poelem, který by teď měl zářit na Tour de France.

Mnoho Čechů možná ani neví, že je česká firma Kalas ve světě cyklistiky až tak úspěšná, že její dresy obléká i jeden z nejlepších cyklistů současnosti van der Poel. Můžete firmu Kalas blíže představit?

Firma Kalas se mi od začátku líbila v tom, že díky svému celosvětovému zásahu mi umožnila cestovat a využívat jazyky a kontakty z kariéry. Je to česká značka, která je jedničkou na českém trhu, ale má i velké zahraniční ambice. Přitom je to firma, která je opravdu rodinná a vznikala od píky. Letos je to třicet let od doby, kdy pan Čestmír Kalaš založil firmu úplně od nuly. V roce 1971 založil v Táboře cyklistický klub a snažil se mu shánět sponzory. Po revoluci vytvořil tuto firmu, aby cyklisté měli v čem jezdit. Bylo to čistě z touhy pomoci lokálnímu týmu. Vzal si tehdy půjčku 400 tisíc korun a zastavil jejich rodinný dům. Ve 48 letech se tak rozhodl začít podnikat úplně mimo svůj obor. A vytvořil z toho tuto skvělou firmu, kterou nyní vede jeho vnuk. Z deseti zaměstnanců je tu teď 270 zaměstnanců a vše je to vydřené. To je rozdíl oproti některým našim konkurentům, kteří rychle vyrostou jen díky tomu, že do nich investor nalije stovky milionů, koupí se krásné kanceláře, naberou se stovky zaměstnanců a hned je všechno hogo fogo. Není to tak vydřené jako u nás, kdy pan Kalaš jezdil pro látky do Švýcarska, pak si tu půjčoval stroje, aby to nějak rozjel. Letos firma překročí obrat 300 milionů korun a podle magazínu Forbes patří mezi největší rodinné firmy v Česku. Máme tu 80 švadlen a vyrobíme zhruba půl milionů produktů ročně v 5000 různých designech.

thumbnail_5d3fccef-6c8e-4e79-8040-1b7108bab198

Jelikož se jedná o ruční výrobu, šijete největším hvězdám dresy na míru, nebo si vybírají ze standardních velikostí a designů?

Máme 12 různých velikostí včetně prodloužených a vzhledem k náročnosti výrobního procesu není možné dělat ještě speciální velikosti. Maximálně u časovkářských kombinéz, které jsou specifické, protože tam se hodně řeší aerodynamika. Teď to třeba řešíme pro náš národní tým na olympiádě. Pokud bychom však ke každému přistupovali individuálně, asi bychom nedělali nic jiného. Ale je zajímavé, že ty největší hvězdy jsou vlastně celkem skromné. Potvrzují mi to i generální manažeři závodních týmů. Třeba pro Van der Poela bychom byli schopni udělat první poslední, ale on je spokojený s tím, co mu dodáme. A naopak jsou jezdci, kteří jsou v týmech na hraně, nedojedou poslední závody, a pak mi volají s tím, jestli by jim šlo o 1,5 centimetru prodloužit rukáv. Jednou mi takhle jeden závodník volal, když jsem byl zrovna v jejich týmovém autobusu a slyšel to jeho šéf, a ten mi řekl, že ho vůbec nemám poslouchat – že má trénovat, a ne vymýšlet ptákoviny (úsměv).

Když si vzpomenete na svou kariéru, jak moc je kvalitní dres pro cyklistu důležitý?

Když se podívám na fotky z doby, kdy jsem začínal, říkám si, jak neuvěřitelnou změnou to prošlo. Je to podobné jako třeba ve fotbale. Když jsem teď viděl zápas mistrovství Evropy a porovnáte to s tím, co měli na sobě fotbalisté při zisku stříbrných medailí na Euru 96 – tehdy měli tak o tři čísla větší trenýrky, než mají dnes. Dresy na nich vlály, teď je mají upnuté na tělo. V cyklistice to bylo stejné. Obrovská změna přišla v letech 2008 a 2009, kdy jsme v týmu začali hrozně řešit dresy, kolo, helmy, tretry, prostě všechno. Od té doby se to často řeší až do extrémů. Všechno musí být co nejvíce aerodynamické, materiály musí co nejvíce pružit. Největší změnou ale prošlo oblečení do horšího počasí. Platí, že není špatného počasí, ale jen špatného oblečení. Můj táta závodil v 80. letech a říkal, že tehdy když zmokl v bavlněném dresu a měl pak jet v osmi stupních Celsia dalších šest hodin, tak byl zmrzlý až na kost. Dnes je to úplně jiné.

Co je speciální na vašich dresech pro Van der Poela?

Jak dnes vyjde nějaká zásadní novinka, konkurence se to snaží do půl roku zařadit také, takže po technické stránce bychom těžko hledali něco výrazně odlišného. Nejnáročnější pro nás při výrobě jeho dresů je uhlídat si správnost designů vzhledem k tomu, že jezdí téměř všechny disciplíny. Musíme mít přesné tabulky, když jede mistrovství Holandska, mistrovství Evropy a mistrovství světa, a to vše v cyklokrosu, na horských kolech a na silnici. A musíme to také vyrábět dopředu s tím, že vyhraje. Je třeba počítat s možností, že vyhraje mistrovství světa a za dva dny pojede už zase jiný závod, kde už musí mít na kombinéze ten triumf vyznačen. A za dva dny bychom to samozřejmě vyrobit a dodat nestihli. Vše se tedy vyrábí dopředu, a když se náhodou stane, že nevyhraje, tak se to oblečení zlikviduje. Největší specifikum je tedy v počtu designů.

Kolik lidí to hlídá?

Opravdu hodně. Já mám s grafičkou a expedicí vytvořený takový mini tým a hlídáme si detaily. Ve firmě se snažíme ke každému chovat stejně, ale právě u Van der Poela si dáváme dvojnásobný pozor, aby vše odešlo v pořádku. Vždyť teď pojede v našem dresu na Tour de France, kterou sledují dvě miliardy lidí. Samozřejmě se chyba může stát, jsme jen lidi, takže se snažím se svým týmem před odesláním vše maximálně zkontrolovat, abychom možnou chybu odhalili včas.

Když jste narazil na Tour de France, jde o závod, který vám v kariéře chybí. Když jste měl možnost ho jet, odmítl jste kvůli únavě z předchozích závodů ve prospěch týmového úspěchu. Další šance pak už nepřišla. Jak moc mrzí, že jste si Tour de France nezajel?

Mě osobně to nijak netrápí. U profíků jsem byl osm let a jezdil jsem ostatní dva hlavní závody – Giro a Vueltu. V roce 2009 jsem jel Critérium du Dauphiné, které je generálkou na Tour de France, a byl jsem čtvrtý a sedmý v časovce, takže jsem pak měl Tour jet, ale už jsem byl tak strašně unavený, že jsem řekl, že Tour prostě nevydržím. Byl jsem tehdy ještě mladý, tak jsem si myslel, že šance jet ještě bude. A ono ne. Ale nemrzí mě to. Zažil jsem obsypaný kopec fanoušky na Giru a tady by to nebylo jinak, jen všechno natřené nažluto. Jestli jedete Tourmalet nebo Mortirolo, to vyjde vlastně nastejno. Já jsem se svou kariérou spokojený, zamiloval jsem si Giro. Ale chápu, že to spousta lidí bere jako nějaké měřítko, jestli někdo jel Tour de France. Já si ale splnil všechno, co jsem chtěl. Samozřejmě měl jsem i své nesplněné sny.

Dá se tedy říci, že hlavním kritériem úspěchu je vůbec dostat se do profesionálního týmu?

V době, kdy jsem mezi profíky začínal, tomu tak určitě bylo, protože to tehdy bylo velmi těžké. My v českém týmu jezdili závody jen v Čechách, na Slovensku a v Polsku. A tam to týmy ze západní Evropy moc nesledovaly. Pomohlo mi pak až vítězství na mistrovství Evropy do 23 let. Dnes si každý může své tréninkové časy nahrávat na servery, kde to sledují trenéři jednotlivých týmů a podle toho si pak kolikrát vybírají jezdce. Třeba do Alpecinu se takhle dostal Čech Lubomír Petruš, kterého si pozvali na zkoušku poté, co zajel dva super tréninky. V dnešní době sociálních sítí je to někdy až tak, že kluk napíše do týmu, že by u nich na základě tréninkových časů mohl jezdit. A oni mu řeknou, tak přijeď na kemp a my se na tebe podíváme. Jiná doba.

Letos se v Česku pojede L’Etape Czech Republic, závod s atmosférou Tour de France, kde si amatéři mohou vyzkoušet alespoň na jeden závod roli profesionálního cyklisty. Kalas patří mezi partnery, dodává závodníkům dresy. Jak vy jako bývalý profesionální cyklista tuto akci vnímáte?

Je to opravdu super. A neříkám to kvůli tomu, že to sponzorujeme. My totiž máme sponzoringů už tolik, že teď už si opravdu důkladně vybíráme i na základě odkazu pana Kalaše, který vždy podporoval českou cyklistiku. Ale když přišla tato akce, tak jsem hned věděl, že u toho chci být. Tento projekt znám ze zahraničí a vím, jak je v Česku pro závody strašně těžké uzavřít silnice. Proto jsou tu hodně populární závody na horských kolech v terénu, protože tam není takový provoz a je to bezpečnější, v závodech na horských kolech patříme mezi špičku, ale silničních závodů tu moc není. A L‘Etape má takové jméno, že to uzavření bude snadnější, a proto to bude skvělá akce. Navíc je tu opravdu hodně fanoušků Tour de France. Já ji komentuji pro Českou televizi, a když vidím čísla sledovanosti, je neuvěřitelné, kolik to u nás zajímá lidí. Proto je L‘Etape úplně ideální projekt pro české fanoušky cyklistiky. A jsem strašně rád, že něco takového tady bude.

kovosvit_14_6_21_725864

Neláká vás si L‘Etape zajet i jako závodník?

Vím stoprocentně, že to nepojedu. Posledních pět let řeším osobní problém, že když se nějaké takové akce zúčastním, abych ji podpořil, tak mně fanoušci často zkouší. Přijedu bez výkonnosti a chci si to zajet jen pro radost, ale pak mě tam každý hecuje a chce se mnou závodit. Ale já už se vyzávodil a chci si jízdu užívat. Takže se přijedu podívat, ale závodit už nebudu.

Hlavní výhodou tohoto závodu tedy vidíte bezpečnost pro závodníky?

Ano. Amatéři u nás nejsou schopni normálně jet silniční závod. K tomu musíte mít licenci od cyklistického svazu a být v klubu. A chápu, že normálně je uzavření silnic pro závod složité. Pořadatel si vymyslí okruh dlouhý 120 kilometrů a jede se přes 50 vesnic a od každé potřebuje potvrzení. Takže se nedivím, že do toho pořadatelé nechtějí jít a raději si naplánují trasu pro horská kola přes les. Tady to ale půjde, proto věřím, že tento závod bude mít ohromnou odezvu. Už je prý přes dva tisíce přihlášených.

Když jsme u té bezpečnosti, momentálně se řeší úprava zákona, která by měla řidičům automobilů nařizovat předjíždění cyklistů s odstupem metru a půl. Jak moc je to podle vás důležitý zákon?

Já nikdy sražený na kole nebyl, ale zrovna včera (neděle 13. 6.) jsem se potřetí v této sezoně vydal projet na kolo a nechápal jsem. V protisměru jede auto, auto za mnou mě začne předjíždět a málem mě trefí zrcátkem. Lidi si asi neuvědomují, že kdyby mě chytil zrcátkem za loket, tak mě může srazit pod auto a může to skončit tragicky. Přitom stačilo počkat deset vteřin. Docela jsem si tam zanadával a hned jsem si na tuhle problematiku vzpomněl a tento návrh vítám. Samozřejmě vím, že jsou pitomci i v řadách cyklistů, jezdí na červenou, skáčou přes obrubníky, ale řidič v autě je chráněný, zatímco sražení cyklisty může skončit tragicky. Proto třeba nechápu kluky, kteří si při jízdě na kole nandají sluchátka a neslyší, že se k nim blíží auto.

Když jste říkal, že jste si jako závodník vizualizoval, jaké by to bylo vyhrát Giro, máte teď nějaký svůj sen, který si vizualizujete jako marketingový manažer Kalasu?

Určitě. Před dvěma roky jsme se připravovali na to, že Van der Poel jako mistr světa v cyklokrosu vyhraje mistrovství světa i na silnici. Ale to mu nevyšlo, protože se správně nenajedl a deset kilometrů před cílem byl, jako když ho vypnete ze zásuvky. Teď je tu šance na něco podobného – kdyby vyhrál závod Paříž-Roubaix jako mistr světa v našem dresu, tak si tu fotku tady někde pověsím. Teď vyhrál dvě etapy kolem Švýcarska rozdílem třídy. Navíc by mu měly sedět i první dvě etapy na Tour de France, takže teď řešíme, jestli se dostane do žlutého dresu. Ale já si vlastně už ten sen žiju. Teď jsme podepsali novou čtyřletou smlouvu s britským týmem, kde budeme dohromady už osm let. K tomu Van der Poel, ze kterého se stává živoucí legenda a bylo by skvělé se s ním spojit na celou kariéru a zapsat se společně do historie. A nyní je pro mě hlavní výzvou rovnat se světovým značkám a ukázat, že to samé dokáže i česká firma.

Jak moc je reálný sen, že jednou český cyklista v českém dresu Kalas bude úspěšný jako třeba Van der Poel?

Slovákovi Peterovi Saganovi se to podařilo. Musí se to prostě všechno sejít, ale proč ne. Zdeněk Štybar, Roman Kreuziger k tomu měli nakročeno. Ťuká se na vrata a je na těch mladých, aby to někdo protrhl. Pak už je to o tom, abychom i my sponzorovali ten konkrétní tým. Občas se nás generální manažeři ptají, jestli nemáme tip na nějakého českého závodníka. Ve stáji Alpecin je momentálně Petr Vakoč, který je tam ale proto, že je to super cyklista. Uvidíme, třeba právě jemu se podaří dostat mezi elitu.

©  2021 Petr Čech Sport, a.s., všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno v Beneš & Michl