Z ledu do pelotonu. Sport je pro mě návykový, říká pravidelný účastník L'Etape

Sport je součástí jeho DNA. Stačí tři dny bez aktivního pohybu a pociťuje nervozitu. Ani drsný zážitek v sedle kola, po němž skončil v nemocnici, jej od sportu neodradil. "Miluji pohyb v jakékoliv formě. Je to moje droga," říká Ladislav Bartoš patřící do bike týmu skupiny Veolia, který absolvoval pět ze sedmi závodů L'Etape Czech Republic by Tour de France.

 Třiapadesátiletý chemik se specializací na úpravu pitné vody a vody pro průmyslové využití je součástí skupiny Veolia od roku 1999. Jeho největší vášní je triatlon. Cyklistická disciplína jej přivedla do firemní skupiny stejných nadšenců, s kterou se pravidelně staví na start největšího tuzemského cyklistického silničního závodu pro amatérské závodníky. "Premiérový ročník Kopcovité L'Etape Czech Republic pro mě byl první zkušeností s větším silničním závodem. Fakt, že jsem stál následně na startu čtyř dalších závodů série je výmluvným důkazem, jak mě závod nadchl."

 Jak jste se dostal k cyklistice v závodním pojetí?

 Na kole jsem začal v osmi letech. Tehdy mi koupil první kolo strýc. Následně mě cyklistika provázela vlastně celý život. V devadesátkách jsem jezdil na horském kole. Tehdy prožívaly biky velký boom. Absolvoval jsem nespočet akcí seriálu Kolo pro život, jezdil jsem i Author Cup. Nechyběly účasti na Malevil Cupu či dalších podnicích pro horská kola. Bike byla moje priorita. Až v roce 2010 jsem si pořídl silniční kolo. Teď už najedu více kilometrů na silničce, ale pořád velkou část objemu tvoří bike. Mojí hlavní disciplínou je triatlon, kde jsem si oblíbil jeho terénní podobu. Takže mi horské kolo pomáhá udržovat technické požadavky.

Kolik kilometrů ročně v sedle kola najedete?

 Přibližně pět tisíc. Mám v rámci skupiny Veolia kolegy, kteří mají za sezonu přes deset tisíc kilometrů. Já musím tréninkový čas věnovat ještě běhu a plavání. Za sezonu absolvuji přibližně dvanáct až patnáct závodních dnů. Dva tři dny jsou vyhrazené pro silniční cyklistiku v závodním pojetí, kde je pravidelně v diáři L'Etape Czech Republic by Tour de France. Pár závodů je čistě běžeckých a zbytek jsou triatlony.

 S jakými ambicemi vždy jdete na start?

 Má to dvě roviny. V rámci skupiny Veolia jsme rozprostření po celé republice a je složité scházet se pravidelně na společné vyjížďky. Máme uzavřenou firemní skupinu v aplikaci Strava, a pak další komunikační skupinu v rámci aplikace whats app. Takže o sobě víme a prostřednictvím nejrůznějších výzev jsme ve spojení. A L'Etape představuje vzácnost příležitost osobního setkání s kolegy. A pak je tu osobní výzva. Já mám raději akce, kde je potřeba se trošku vyndat. Potřebuji mít podnět, abych se zmáčknul a sáhnul si hodně do rezerv. Takže jezdím vždy nejdelší varianty Kopcovité L'Etape, absolvoval jsem i jeden ročník Horské L'Etape. Nevyhledávám sprintové záležitosti, vyjma triatlonů na úvod sezóny

 Je pro vás zásadní najít se ve výsledkové listině co možná nejvýše?

 Pokaždé jedu na vítězství, což v mém případě primárně znamená dojet zdravý do cíle a kolo nesmí utrpět žádný šrám. Nicméně se snažím vždy závodit. Výsledný čas je pro mě důležitý. Ale nejsem takový, že kolo pošlu nesmyslně do zatáčky jen proto, abych se posunul z pozice tři sta o dvě místa. Závodím v kopcích, protože výkon se předvádí ve stoupání. L'Etape pro mě představovala první zkušenost s větším silničním závodem a pohybem v početnějším pelotonu. V minulosti jsem zažil tlačenici při úvodních kilometrech bikových závodů nebo při triatlonu. Jenže tam se rozdají karty při úvodním plavání a jen vzácně se utvoří skupina čítající třeba padesát lidí. Jezdí se většinou maximálně ve dvou či třech nebo tzv. bezhákově, kdy mezi sebou závodníci musí udržovat předepsané rozestupy a každý tak jede za své.

 Věnujete se triatlonu či cyklistice v závodní podobě. Prozradíte vaši cestu ke sportu?

 Nikdy jsem nebyl pecivál. Já miluji sport v jakékoliv podobě. Jako dítě jsem létal po lesích a jezdil na kole. A chtěl hrát hokej. Ale v deseti letech jsem přišel o ledvinu. Lékaři mi následně zakázali sportovní aktivity, takže jsem nebyl členem žádného organizovaného oddílu. Ale protože mladší bratr hokej hrál, motal jsem se pořád kolem ledu a naučil se skvěle bruslit. V patnácti mě oslovili hokejoví rozhodčí v Teplicích, odkud pocházím, jestli bych nechtěl zkusit pískat. Takže jsem se ještě jako náctiletý stal hokejovým sudím s licencí a dvacet let jsem pískal mezi mantinely. Nejvýše v druhé lize. Se založením rodiny jsem led opustil. Částečně i díky cyklistice.

 Už nebylo možné skloubit část na zimních stadionech s jízdou v sedle kola?

 Nikoliv. Ale na křižovatce mě jedna nepozorná řidička osobního vozu sestřelila. Následně jsem strávil týden v nemocnici. A přesně v tom termínu probíhaly pravidlové, bruslařské a fyzické testy, jimiž musí ligoví sudí jednou za rok projít. Měl jsem vytrženou klíční kost a rozštíplou čéšku v koleni, což zejména v případě zranění ramene pociťuji dosud. Šlo o jeden ze střípků, co přispěl ke změně mého sportovního kurzu a já se vrhnul na vytrvalostní sporty. A teď mě naplňují v zimě skialpy, sjezdové lyžování či běžky. V létě plavání, běh, cyklistika.

 Doma si vás při takovém sportovním zapojení moc neužijí...

 Věnuji se sportu stovky hodin. Je pro mě návykový. Taková pozitivní droga. Mám pak lepší náladu, lépe spím, chutná mi jídlo. Kvůli práci hodně cestuji. A tři dny na služební cestě bez možnosti sportu u mě spouští nervozitu a protivenství. Sport je můj život. Mám štěstí, že mám tolerantní a sportovně založenou ženu, která hrála a stále hraje na hodně vysoké úrovni volejbal, takže má pro moje aktivity pochopení. Nejen pro tréninky či závody, ale i následnou potřebu regenerace. Daří se mi občas spojit příjemné s užitečným, takže třeba odvezu syna, který se věnuje běžeckému lyžování na trénink a než absolvuje svoje povinnosti, tak já stihnu vlastní přípravu. Sport je prostě součástí mého já.