Význam a přínos neurologického tréninku

Jen najíždění kilometrů z tebe lepšího cyklistu neudělá. Pokud chceš jezdit rychleji, vydržet víc a zároveň se vyhnout bolestem zad, samotný čas v sedle nestačí. Proto jsme spojili síly s profesionály ze STACA Elite Institute a pravidelně ti budeme servírovat články a videa, ve kterých ukážeme klíč k vyšší výkonnosti...

Představte si situaci - zimní sezóna pomalu končí, zdlouhavé tréninky na trenažéru se chýlí ke konci, venku se dělá hezky a pokud se lehce nabalím, tak už bych o víkendu mohl vyjet. Animovaného avatara v aplikaci kroužícího po Paříži nebo Bruselu už nemůžu ani vidět, ale udělal jsem vše pro to, abych byl na novou sezónu připraven a všechny ty trable a bolesti byly ta tam. Hodiny protahování, válcování, silového tréninku a i té masážní pistole na doporučení se vyplatily a cítím formu.

Jenže pak vyjedete, prvních pár jízd se cítíte dobře a pak se všechny ty staré bolístky začnou zase ozývat. Spodní záda na patnáctém kilometru, tříslo na dvacátém a o lýtku ani nemluvím. Jak je to možné? Vždyť jsem poctivě plnil všechna ta doporučení, kterých se mi dostalo.

Co když vám řeknu, že jste celou tou přípravou skvěle vyladili motor, ale software si táhnete pořád stejný z předchozích sezón?

Ano, zjednodušeně naše tělo, tedy svaly, šlachy, vazy a plíce, můžete chápat jako motor, který jste novou rutinou opravdu dostali o level výš. Nicméně pokud náš mozek, chápejme jako software, zůstává stále stejný, dotčený vším tím stresem, starými úrazy, svalovými zraněními a třeba i otřesem mozku, tak motor jen těžko prodá veškerou tu dřinu.

Vše, co vnímáme, děláme a kým jsme, je řízeno naší nervovou soustavou, přesněji centrální a periferní částí. Centrální část si můžete představit jako ten velký růžový mozek, který všichni známe - dělá nás tím, kým jsme, plánuje pohyb a zpracovává veškeré informace. Stejně důležitou strukturou je však i mozkový kmen, méně známý, neméně důležitý. Zajišťuje naše přežití - nastavuje svalový tonus, držení těla, reguluje stres, regeneraci a vitální funkce.

Pomocí míchy pak plynule přechází do celého těla, kde pomocí nervů tahá za nitky, sbírá informace - to je náš periferní nervový systém. Dost bylo anatomie, zpět k praxi. Co kdybych vám řekl, že jediné, co mozek opravdu zajímá, je bezpečí. Nepřetržitě analyzuje, vyhodnocuje, sbírá a porovnává probíhající události s těmi z minulosti a na základě toho reaguje, vždy však s ohledem na to, aby byl on i vy v bezpečí.

Zjednodušeně tak koná skrze tři struktury:

1. Proprioceptivní systém - jednoduše mapa našeho těla v prostoru a čase
2. Vestibulární systém - jednoduše registrace našeho těla vůči gravitaci a pohybu
3. Vizuální systém - opět jednoduše - naše oči se dívají, mozek vidí

Všechny tyto struktury spolu neustále komunikují a pokud jsou v optimálním stavu, mozek přesně ví, co se kde děje, jak se co pohybuje, čemu jste vystavení a adekvátně na to reaguje, tedy umožní vám to, co jste natrénovali!

Teď se vrátím k našemu příkladu ze začátku článku, tedy k oddřené přípravě a minimálnímu progresu v terénu, a to na příkladech jednotlivých systémů.

Představte si, že máte operované koleno (přeju vám, aby ne!, ale moc nás takových není), pár jizev, ale je to přece už dávno. Stalo se to při fotbale v dorosteneckém věku a vlastně to byla i jedna z příčin, proč jste tenkrát kolo vyzkoušeli a tak si ho zamilovali. Proprioceptivní systém funguje jako GPS a každý léčený či neléčený úraz nebo jizva je rozmazanou ulicí. Čím více takových ulic máme, tím je logicky větší šance, že zabloudíme. A stejné je to pro mozek, jen s tím rozdílem, že on to vyhodnotí jako hrozbu. A na základě této hrozby začne vytvářet obranné mechanismy. Velmi často takovým mechanismem bude bolest, snížený rozsah pohybu, svalová síla nebo kapacita, a to primárně v oblasti, o které mozek ví, že vás donutí zastavit nebo minimálně nejít naplno. Proto to “staré a bezvýznamné” zranění kolene může být příčinou, proč vás na tom patnáctém kilometru začnou bolet bedra, na dvacátém tříslo a tak dále. Vychytralý mozek si v ten daný moment prostě řekne dost!

Nemusíme si vysvětlovat, jak náročná je cyklistika na stabilitu. Zastavení a rozjezd v kopci na semaforu to připomene každému z nás, kdo kdy absolvoval první jízdy na silničce s nášlapy. Zde naopak hraje zásadní roli vestibulární systém.

Malé anatomické okénko - nachází se ve vnitřním uchu na obou stranách a díky své anatomické struktuře registruje pomocí pohybu hlavy a těla v prostoru, zda se otáčíme, předkláníme, zakláníme nebo pohybujeme horizontálně (jízda na kole, chůze) či vertikálně (jízda výtahem, skok). Výrazně ovlivňuje svalové napětí a držení těla, protože reaguje na působení gravitace a nechce, abychom padli na čumák!

Nyní si opět představte, že váš vestibulární systém není stoprocentní (a on pravděpodobně není, protože to tak je v drtivé většině případů, aniž byste to přímo registrovali). Příkladem z praxe můžu být já sám, který prodělal tři těžké otřesy mozku, zpravidla při fotbale, zpravidla v běhu, tedy rychlém horizontálním pohybu vpřed.

Otřes mozku je jedním z nejvážnějších poranění mozku a on si to velmi dobře pamatuje. Je tedy možné, že pokaždé, když vyvinu rychlejší horizontální pohyb (běh, jízda na kole), tak si mozek řekne, že “tohle už jsem párkrát zažil a nedopadlo to zrovna dobře!”, tím pádem bude myslet opět na tzv. “Survival over Performance”, tedy upřednostní přežití před výkonem a vytvoří obranný mechanismus, který mě přiměje tuto stresovou aktivitu přibrzdit nebo ideálně úplně omezit? Pravděpodobně. A ať pořád nedávám za příklad bolesti, klidně si může pomoci časnější únavou, vyčerpáním zásob, zhoršeným metabolickým transportem, tedy laicky řečeno, dřívějším vytuhnutím. Vizuální systém je v tomto ten nejzajímavější, i když si možná teď říkáte, co by měly mít společného oči s mou cyklistikou. Skrze vizuální systém přijímáme až 90 procent veškerých informací a opět se shodneme, že bez očí na kole moc neujedete. Pamatujete, jak jsem zmiňoval, že mozek neustále predikuje, analyzuje a reaguje na hrozby? Představte si, že těch 90 procent informací je více či méně zkreslených, protože vaše oči nejsou stoprocentní.

Oči nejsou pouze čočky, brýle, 20/20 Vision Chart u optometristy. Vizuální systém zahrnuje velké množství pohybů, kvalit a reflexů, které jsou v permanentní práci, aby registrovaly a předávaly informace do mozku o tom, co se děje kolem nás. Aniž bych zabíhal do velkých detailů, zmíním jeden příklad - velmi úzce spolupracují s výše zmíněným vestibulárním systémem.

Jak jsem již zmiňoval, vestibulární systém registruje pohyb hlavy a těla a vytváří stabilní prostředí nejen vůči gravitaci, ale také pro naše oči. Představte si známého panáčka přilepeného na palubní desce auta, který nepřetržitě třese hlavou, ať se děje cokoliv. A teď si představte, že by vaše hlava dělala totéž, když byste jeli na kole. Jak by asi tak vypadala vaše ostrost vidění, jak byste dokázali vyhodnotit terén silnice nebo se vyhnuli kanálu na poslední chvíli. Stabilita hlavy, těla a kvalita vizuálního systému je pro náš mozek naprosto klíčová. S horší kvalitou očí (a nepředstavujte si pod tím pouze dioptrie) se výrazně zvyšuje náročnost na výkon naší nervové soustavy, což logicky může vyústit ve významné obranné mechanismy naší nervové soustavy, ať to bude cokoliv, co si zrovna váš mozek vybere.

A jaký je tedy přínos a význam neurotréninku v praxi? Že tyto příčiny dokážeme u nás ve STACA diagnostikovat a trénovat, aby i ten software pracoval tak, jak si motor zaslouží! Protože strukturovaný trénink už není jen o nesčetných hodinách na kole či trenažéru. Možná tedy příště, až vás na patnáctém kilometru začnou bolet záda, nebude problém v tom, že jste málo trénovali. Možná jen váš software potřebuje aktualizaci."