Rozhovor s Jitkou Čábelickou

Jitka Čábelická, reprezentantka v cross-country, se s námi u svého zaslouženého espressa po tréninku bavila o tom, co jí přináší silniční cyklistika, i když je tanečním parketem terén. Na čem jezdí? Co s sebou vozí za traťovky?

Tvoji doménou je disciplína XCO. Trávíš nějaký čas i na silničce?
Můj svět jsou kořeny, kameny a les - to je moje závodní hřiště. Ale doma nejsem jen v terénu. Na asfaltu trávím několik tréninkových hodin. Vyhýbám se trendu, kdy většina bikerů odjede na biku všechny tréninky, včetně těch po silnici. To mě neuchvátilo. A tak se držím hesla: na sníh patří lyže, na silnici silniční kolo!

Co máš vlastně za stroj, Jitko?
Baví mě rychlost, a to, jak cesta utíká. Pokud jsem na cross-country závodech delší dobu, tak mě trénink na biku po asfaltu nemine. Ale pak se zase těším, až se doma projedu na silnici. Navíc mám vymazlené černo-fialové Super Six EVO od Cannondale, takže kdo by se netěšil… :)

Jezdíš v týmu Gapp System – kolofix MTB Racing Team, trénujete společně?
Většinu tréninků absolvuji sama. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem objevila pozitiva. Nemusím se nikomu přizpůsobovat a být vázaná na určitý čas. Vše si řídím podle sebe. Když mám v tréninku nějaké intervaly, zůstávám na jednom místě, které jezdím dokola. To člověka, který se chce po práci projet a vyvětrat, nemůže bavit. Takže mi na tréninku dělá společnost ,,watťák“ a Garmin.

Silničáři si rádi vybírají trasy tak, aby při „švihu“ bylo na co koukat...
Někdy si přijdu v zajetí hodnot – místo koukání po krajině mám před očima jen čísla a tomu podřizuji jízdu. Na silničním kole si ale můžu vše lépe pohlídat. I kadenci a plynulost šlapání.
Věrným pomocníkem na tréninku je radar. V dnešním provozu dost šikovná věc za každého počasí. Řidiči mě lépe vidí a já mám přehled, co se za mnou děje.

Jaké destinace máš pro vyjížďky nejraději?
První větší porce tréninkových kilometrů přichází v prosinci na cyklisty oblíbené Mallorce. Je to doba, kdy tréninky neabsolvuji sama a můžu si zpříjemnit trénink zastávkou na kávu. Jinak nejsem moc zastávkový typ. Tyčinku nebo banán mám vždy v dresu a pro případ nouze ještě jednu záložní v brašničce. Po objemových kilometrech na Mallorce přicházejí ostřejší tréninky v teplém podnebí na Gran Canarii. V březnu jsou tu totiž podmínky na krátký dres a trénink intenzity se jezdí příjemněji.

Bydlíš s Pavlem (pozn. red., manžel Jitky a zakladatel servisu kolofix) nedaleko pražského Braníku, kde trénuješ?
I v Česku mám své oblíbené silniční destinace. V okolí Prahy jezdím nejraději okruh přes Svatého Jána a Karlštejn, kudy vede i L’Etape. Roviny, krátká stoupání a pěkné silnice s malým provozem. Pak mám v oblibě Jizerky a stoupání z Hejnic na Smědavu. To musím každý rok minimálně jednou jet a změřit si čas, což mi zůstalo z dob, kdy jsem tréninky jezdila s tátou. Teď už mi nestačí.

Zkoušela jsi závodit i na silnici?
V mladších kategoriích jsem několik závodů absolvovala, ale terén zvítězil. Na silnici se jezdí týmově - jsou rozdělené role a taktika. To je jedna z věcí, proč mě to na silnici netáhlo a stal se z  ní nakonec „jen“ tréninkový prostředek.
Nemám moc ostré lokty do balíku a z kopce jezdím opatrně.

Pogačar nebo Cavendish?
Na silniční závody se podívám ráda. Sleduji jarní klasiky a samozřejmě Tour de France! Na zajímavosti tomu přidávají i dnešní fenomény cyklistiky - Van der Poel, van Aert a Pidcock. Letos to tedy bylo napínavé!

Zvedla se i ženská cyklistika, kdy původně mužské týmy mají i svou dámskou sekci a ženský kalendář kopíruje pánské tradiční podniky. Holky na tom po fyzické stránce nikdy nebudou stejně jako kluci, ale to na atraktivitě neubírá a průběh závodu je kolikrát zajímavější.

Silniční cyklistika mě baví a má nezastupitelnou roli v mojí přípravě. Navíc je to jeden ze způsobů, jak mít vítr ve vlasech - samozřejmě pod helmou :)