Přeskočit na obsah

L'Etape Slovenia - Od přetočených nohou k výjimečnému zážitku

L’Etape by Tour de France. Cyklistická magie, která vás omámí. Závod pro všechny. Závod proti všem. Závod sám se sebou. Cesta za zážitkem. Silně návykovým. Dvakrát absolvovaným v rámci Česka.

Účty jsou tak trochu nevyřízené. Při premiéře L’Etape  v Česku na dlouhé trase finiš v druhé polovině startovního pole. Letos výbuch, DNF a výčitky z vlastní blbosti nad honbou za výsledkem. A plán na účast v L’Etape Czech Republic by Tour de France 2023 na střední trase, což bude novinka. Ale to je za dlouho. I proto červencová motivace k tréninku trošku polevila....

„Pojedeš se mnou do Slovinska na L’Etape?“

Zpráva od kamaráda v průběhu třetího srpnového týdne mě nechává ledově chladným. „Jo, určitě,“ odepisuju s lehkým nádechem ironie. O týden dříve mě covid převálcoval stejně jako Michal Kollert soupeře při české a posléze slovenské L’Etape.

V nohách mám tři tisíce kilometrů, ovšem v období prázdnin asi dvě stě. Prostě nic, co by mě opravňovalo jen koketovat s myšlenkou jet za cyklistikou dál než za hranice okresu...

„Pošli data potřebná k registraci.“ Zpráva o týden později už nedává moc prostoru pochybovat, že místo ironie bylo třeba okamžitě uvést aktuální fyzický stav... Rychle si hledám profil trasy. Sedmdesát kilometrů a 700 výškových metrů krátká, sto čtyřicet a 2020 výškových metrů dlouhá.

Stihnu ještě dva krátké „tréninky“ o délce padesát a pětačtyřicet kilometrů. Pocity? Věrně kopírují tři týdny vyplněné soubojem s covidem...

Ale už není cesty zpět. Zadáváme do navigace cílové město Kranj ve Slovinsku a v pátek, dva dny před L’Etape Slovenia by Tour de France, vyrážíme.

Sobota ráno. „Oblékat a na kolo. Je potřeba roztočit si nohy,“ pobízí mě kamarád. Za pár minut se ocitám ve společnosti, do které nepatřím....

Zuzana Boháčová, dvakrát třetí z L’Etape Czech Republic, vítězka slovenské verze, kde vyhrála vrchařskou i sprinterskou soutěž, a podle času sedmá z francouzské L’Etape du Tour. Její partner Ondřej Sobek, jehož by silnější vítr odnesl, a především ostřílený harcovník z hobby závodů. Kamarád, který o den později proletí dlouhou trasu slovinské L’Etape průměrem 32,1 kilometrů. K tomu dva cyklističtí matadoři. První dojede v hlavním závodě v Kranji sedmý v kategorii a dvaapadesátý absolutně. Druhý se chystá na závod Istria 300.

Okruh? Krátká trasa slovinské L’Etape. „Na roztočení nohou trošku moc,“ bleskne mi hlavou. Ale na přemýšlení není čas. Skupinka už sviští mezi slovinskými vesničkami. Rychlost neklesá pod třicet kilometrů. A pak první kopec, na jehož začátku mě vyděsí šotolinový úsek, protože se na naplánované trase nestihl položit nový asfaltový koberec.

Rychlý sjezd, a pak dlouhé stoupání. „Překvapilo mě, jak je těžké,“ utrousí Zuzana Boháčová.

Je mi trapně, když na mě vítězka s dalšími členy skupiny čeká na vrcholu. A čeká dlouho. Úzká silnice mezi pastvinami plnými krav a koz se zvedá místy do sedmnáctiprocentního sklonu. Před pěti lety snad. Ale teď je to trošku nerovný boj.

Když úspěšně pokořím nejprudší pasáž, z lesa se vynoří Ondřej se Zuzanou. Ve stínu už trošku vychladli, a tak se spustili dva kilometry z vrcholu, aby si dali ostřejší interval.

Sotva se přehoupneme přes vrchol, svištíme dlouhým sjezdem. A pak... Dalších třicet kilometrů po rovině. Nevěřícně sleduji údaj na computeru. Rychlost: osmatřicet kilometrů.

Dojíždíme traktor. „Doufám, že ho nebudeme předjíždět,“ bleskne mi hlavou. Než myšlenku dokončím přichází nástup. Udivený zemědělec se jen usmívá, když ho skupina „přežehlí“ a mizí za kruhovým objezdem.

Pro mě šlo o pomyslnou popravu. Potupně svěsím nohy. Zbývá ještě deset kilometrů. Ondřej počká a vrací mě zpátky k ostatním. Dojíždím mezi rozesmáté obličeje. Ještě, že přes brýle není vidět moje frustrace. Ještě pár zatáček a jsme zpátky v Kranji.

Nevím, proč se říká, že někdo po cyklistickém švihu necítí nohy. Cítím je velmi jednoznačně. Víc popravený být nemůžu. Do startu L’Etape Slovenia zbývá šestnáct hodin. Dvacet minut trvající sprcha ledovou vodou uhasí požár ve stehnech. Představa, že bych měl další den absolvovat stejnou porci kilometrů nebo dokonce dvojnásobnou, mi přijde jako čiré šílenství...

Na večeři se doplazím, protože tělo potřebuje dodat energii. A je mi hloupé prosit kamaráda o donášku.

Jsem tak zničený, že nemůžu zabrat. Nohy rozhodně nemám roztočené, ale přetočené... Po noci spíše bezesné a spánku notně nervózním se cítím překvapivě dobře. Cestou na start je i únava pryč. „Doufám, že to nebude stejně hrozný jako včera,“ utrousím směrem ke kamarádovi. „Ne, bude to ještě horší,“ usměje se.

A neblafuje. Profil úvodní části je rovinatý. Ve srovnání s českou L’Etape neexistují na startu koridory. Účastníci dlouhé a krátké trasy vyráží současně. Pole letí jako blesk. Po deseti kilometrech, když už mi přijde, že vystupňovat tempo je nemožné, nás míjí Matej Mohorič.

Vítěz klasiky Milán-San Remo, místní cyklistická hvězda. Je patronem slovinské L’Etape přes jehož vesnici se pojede.

Skupina, v níž jedu, akceleruje. Ale udržet se za šampionem Primavery? Početná grupa za pár vteřin připomíná náhrdelník z kolárků, který si přetrhne. Rychle beru rozum do hrsti a zvolním. I tak najíždím pod první kopec a mám průměr pětatřicet kilometrů v hodině. Úvodní stoupání pole, respektive jeho druhou polovinu, v níž se pohybuji, notně natáhne.

A první vrchařská prémie? S odstupem kvituji fakt, že kopec „znám“. Co ještě před chvílí připomínalo kompaktní skupinu je rázem závod jednotlivců.

Hodně energie dodávají diváci, kteří stojí podél trati. A také vědomí, že i po cyklisticky promrhaných prázdninách dokážu někoho předjet. Mnozí borci boj s kopcem vzdávají a kolo tlačí. Tak hluboko neklesnu. Svůj boj zvládnu vítězně. Když se stoupání z dvouciferného sklonu dostane na osm procent, dokážu tepovou frekvenci zatlačit pod sto sedmdesát. Ještě dva kilometry a jsem u občerstvovací stanice.

Naberu si vodu, další bidon obětuji na ochlazení hořících nohou. Následuje několik kilometrů vlnících se po vrstevnici. A pak dlouhý sjezd. Hned v první zatáčce je jeden z cyklistů „obtisknutý“ na skále a záchranáři jej fixují na nosítka.

Dobrá připomínka jet s rozumem a nepřeceňovat možnosti. O pár set metrů dál jsou tři závodníci v pravotočivé zatáčce „namotaní“ na svodidlech. Policista na motorce nabádá k opatrnému dokončení sjezdu úvodní části trasy, kterou mají Slovinci perfektně zajištěnou. I v druhé části startovního pole se pohybuje velké množství policejních motocyklů. Pořadatelé jsou na každé „zapáskované“ křižovatce.

Zatímco první polovina připomínala týmovou stíhačku, druhá se mění v individuální časovku. Po pár kilometrech vidím na čísle závodníka českou vlaječku. „Pojedeme spolu,“ navrhuji spolupráci. „Už jsem hotovej,“ zavrtí hlavou.

Přes pár kopečků se cesta vine mezi políčky přes vesničky zaplněné skupinkami fanoušků od malých batolat až po babičky o holích s řehtačkami. I cyklisty bojující jen s vlastními limity hlasitě povzbuzují. Přijde mi až trošku líto, že už se blíží konec. Zejména s vědomím, že vesnička Podblica, domov Mateje Mohoriče, je za dalších dvacet kilometrů. Pořadatelé právě sem umístili fan point, kde planou bengálské ohně a fanoušci v sedmnáctiprocentním stoupání cyklisty občas i zatlačí...

Slovinci nechali na rozhodnutí každého ze závodníků, zda před cílovým kopcem odbočí na trasu dlouhého závodu. Srdce by chtělo, ale hlava má jasno. Příjezd do prostoru cíle v okamžiku, kdy budou pořadatelé uklízet zábrany není lákavou představou.

A tak odbočuji do závěrečného stoupání. Dvě hodiny třicet jedna minut. Průměr lehce přes pětadvacet kilometrů. A skvělý pocit z jízdy v balíku L’Etape. Odvážím si zážitek. A motivaci k dalšímu tréninku pro start v některém z dalších pokračování série spadající pod Tour de France. Hlavně tedy té české 10. června, s kterou mám nevyřízené účty. Díky L’Etape Slovenia.

©  2022 Petr Čech Sport, a.s., všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno v Beneš & Michl