Daniel Turek: Vítězství na L'Etape má obrovský dosah

Podruhé v kariéře slavil Daniel Turek triumf v Kopcovité L'Etape Czech Republic by Tour de France! Třetí červnovou sobotu letošního roku navázal na prvenství z premiérového ročníku, kdy závod absolvoval ještě v dresu rakouského kontinentálního týmu Felbermayr - Simplon Wels. Nyní už coby matador sestavy Fany Gastro L27 Integray slavil prvenství, po němž si s úlevou odfrknul. "Děsně horký den. Já v těchto podmínkách moc neumím závodit," smál se třiatřicetiletý cyklista po šestém ročníku závodu, který poprvé v historii startoval z pražské Pankráce.

Pyšní se etapovým triumfem třeba ze závodu Kolem Ázerbájdžánu 2015, kde tehdy porazil i Primože Rogliče, dílčí prvenství slavil na prestižním etapáku Circuit des Ardennes či na Tour of Berlin, kde porazil hvězdy současné sestavy Lidl-Trek Maxe Walscheida a Kragha Andersena Sørena či sprinterskou hvězdu Jayco AlUla Pascala Ackermana. Kam tedy řadí prvenství z největšího domácího závodu pro amatérské cyklisty, kdy trať dlouhou 135 kilometrů s převýšením bezmála dva tisíce výškových metrů absolvoval za 3:30:24 hodiny? A jak vlastně vnímá podobné konfrontace?

Vybavíte si ještě první ročník Kopcovité L'Etape a tehdejší triumf?

Když letošní vítězství srovnám s prvním ročníkem, tak letos byl závod mnohem náročnější. Tehdy jsme odjeli s Michalem Kollertem hodně brzy a finále bylo pro mě po útoku v motolském kopci. Jenže tehdy panovalo příjemné počasí, kolem pětadvaceti stupňů. Tentokrát bylo děsné vedro, co bralo hodně energie. Já nejsem moc dobrý v těchto podmínkách. Většinou mě zastaví křeče, což se přesně přihodilo. Někde před Zbraslaví mi blesklo hlavou, že jsem v háji. Ale už znám svoje tělo. Věděl jsem, že když bude prostor si zvolnit, tak se srovnám. Když se začalo v Komořanech znovu nastupovat, už jsem byl v pohodě.

Přiblížíte klíčový okamžik závodu?

Byli jsme v čelní skupině tři z týmu. Ještě Petr Fiala a Robert Hula. Od Komořan nechtěl nikdo už spolupracovat. Jenom jsme si nastupovali. Nebojím se přirovnat závěr k profesionálnímu závodu na mezinárodní úrovni. Nechtěli jsme rozhodnutí nechávat na úplný finiš. Na posledním možném kopci ještě s velkou rezervou před nájezdem na Modřanskou ulici jsem nastoupil. Zůstali jsme jenom já s Petrem Fialou, ale na úrovni nádraží Braník se k nám dotáhl Kováč z týmu BeatMe. Chtěli jsme se ho hned zbavit. Vyšlo to dokonale. Nastoupil jsem a odskočil. On musel tahat, a když za sebou měl špic, nastoupil mu Petr Fiala. Tohle byla souhra, která je vidět na Tour de France.

Ve finále padlo rozhodnutí, že se pojede na vás?

Cílem bylo, aby vyhrál někdo z týmu. Když jsme najeli do cílového kopce, tak Petr říkal, že už má dost. Vyšlo to prostě na mě.

Jak moc se změnil Daniel Turek od vítězství na Kopcovité L'Etape v roce 2021?

Hodně. Vážně hodně. Už jsem rok otec, takže jsem měl plán, že zkusím L'Etape vyhrát, abych mohl vzít synka na vyhlášení. Každopádně už cyklistiku tolik nehrotím. Mám volnější režim a věnuji se intenzivněji závodění na trenažéru. Tam člověk vedro jako při L'Etape nezažije... Každopádně díky otcovství je můj život jiný. Cyklistika je můj spíše částečný úvazek.

Představuje triumf na L'Etape i pro člověka z profesionálního cyklistického pelotonu velkou prestiž?

Je to určitě vítězství s velkým dosahem. Když jsem vyhrál před pěti lety, byl jsem v šoku, kolik lidí o mém úspěchu vědělo. Když člověk vyhraje mezinárodní závod, tak nikdy nedosáhne stejného ohlasu, jako v případě vítězství na L'Etape. A třeba v případě mistrovství republiky si nejsem jistý, že by to bylo lepší. L'Etape má obrovský mediální zásah. A zahrnuje i celou amatérskou cyklistiku. Před pěti lety mi psali všechny tety, babičky nebo kamarádi, které jsem deset let neviděl. Byl jsem hodně překvapený. V rámci profesionální cyklistiky jde o doplňkový závod. Ale je třeba vidět vše komplexně. Náš tým se posunul na kontinentální úroveň. Nestydíme se za to, že chceme úspěchy třeba i v rámci L'Etape, abychom získali partnery, mohli růst dále a dopřáli mladým klukům, na nichž náš tým stojí, plynulý rozvoj. Proto jsme se před pěti dny rozhodli, že pojedeme.

Řekl jste si hned při vzpomínce na první ročník o účast v závodě?

Byla kolem toho delší debata. Máme soupisku v rámci Fany Gastro L27 Itengray rozdělenou na dvě sestavy, pomyslné áčko a béčko. Nechtěli jsme však brát plný tým. Vždy totiž při podobných závodech vyvstane polemika, že někdo řekne, jak si profíci honí tričko na amatérském závodu. Jenže když dojedeme čtvrtí nebo pátí, tak zase všichni říkají, co tam děláme. Zažil jsem akci, kde jsem závěr záměrně vypustil a dojel jsem čtvrtý, abych nezabral někomu místo na stupních vítězů. A následně jsem si vyslechl, co jsem to za profesionála, když se nedostanu ani na bednu. Jenže jakmile člověk vyhraje, tak je to opačně. Nejde se prostě zavděčit všem. Většinou deset procent účastníků řve, ať táhneme. A zbytek je rád, že se může potkat a poměřit síly.

Vyžadovalo vítězství poctivou cyklistickou práci v extrémních podmínkách?

Mám za sebou určitou kariéru a jel jsem závody, které provázely mimořádné teploty. Nešlo o úplně nepoznané prostředí. Každopádně podmínky v podobě mimořádného vedra byly hodně svízelné.

Zatímco v klasických závodech máte k dispozici doprovodné vozy a ochlazování je průběžné, jak jste při bitvě o vítězství řešili hydrataci a ochlazování?

Přibližně po třiceti kilometrech byli lidé od Škoda Auto, kteří rozdávali ledy a bidony, takže jsem nabral co se dalo a polévali jsme se. A poprvé v životě jsem si zastavil na občerstvovačce. Pán byl velice laskavý a říká, ionťák vpravo, voda vlevo. Vzal jsem dva ionťáky... A ty byly tak strašné, že se nedaly pozřít. A polít jsem se nemohl. Jinak jsme nabírali vodu co to šlo. Jak dojde v těchto podmínkách voda, je zaděláno na problém.