Po výstřelu bouchly saze a Fuksa letěl jako na vodě

Sklízel komplimenty a obdiv. Zlatou medaili, jak má ve zvyku, tentokrát nevyhrál, i tak byl jeho výkon oslnivý. Rychlostní kanoista Martin Fuksa při Rovinaté L'Etape Czech Republic by Tour de France dojel v pelotonu čítajícím bezmála dva tisíce cyklistů třináct minut za vítězným Petrem Fialou, když na 110 kilometrů potřeboval 2:44:22 hodiny. I proto jej soupeři i fanoušci v cílovém prostoru před pardubickým obchodním domem Grand v sobotu odpoledne obdivovali. „Skvělý zážitek,“ rozplýval se v cíli třiatřicetiletý olympijský šampion z Paříže po premiéře v závodě série L'Etape Czech Republic.

 Jaká pro vás byla závodní premiéra v sérii L'Etape Czech Republic?

 V letošním roce jsem jel stovku před závodem jednou. A delší dobu třeba tři čtyři hodiny jsem na kole byl rovněž pouze jedinkrát. Pro mě v hlavní sezoně nepřipadá delší švih v úvahu. Přál jsem si jet Rovinatou L'Etape průměrem pětatřicet kilometrů v hodině. Konečná doba na trase vlastně byla komfortní.

 Měl jste připravený plán, jak závod absolvovat?

Hlavní bylo zvládnout trasu bezpečně. První hodinu jsem si trošku hledal tempo, abych si našel výkonnostní skupinu, kam patřím. Pak jsem se zabudoval do skupiny několika desítek lidí, kde jsem se držel až do cíle. Posledních dvacet kilometrů jsem se propracovával na čelo a finišoval jsem mezi prvními pěti ve skupině, což bylo super.

Trasu jste zvládl průměrem čtyřicet kilometrů za dvě hodiny a čtyřicet pět minut. Měl jste tak dobré nohy, nebo výrazně pomohl peloton?

Myslím, že šlo o kombinaci obou faktorů. Kdybych neměl dobré nohy, tak bych to danou rychlostí nezvládl. Balík samozřejmě při rovinatém profilu extrémně pomůže. Ale musím uznat, že konečná průměrná rychlost mě překvapila. Nečekal jsem, že dokážu jet čtyřicítkou.

Byl jste tak skvěle připravený?

Letos jsem najel asi tisíc kilometrů... Ale jak slyším výstřel, tak ve mně bouchnou saze a já jedu, co můžu. Sice jsem neznal trať a být na trati tři hodiny není můj denní chleba. Ani vlastně nevím, jak si rozvrhnout síly. Ale po chvilce rozvážné jízdy jsem se dostal do svého závodního flow, a přestože jsem seděl na kole, drtil jsem to až do cíle. Byla to dřina. Po krajině jsem se podíval snad jenom třikrát, ale cítím se skvěle. Jako po dobře odvedené práci. Byla to hezká cyklistika.

Měl jste obavy, aby pro vás závod neskončil karambolem a případné zranění neohrozilo vaši následnou přípravu na kanoistickou sezonu?

Byl jsem ostražitý. Hlavně v začátku, kdy je každý přemotivovaný. Po hodině jsem nabral docela sebevědomí a jel v klidu. Kluci i holky kolem jeli super. Posledních deset kilometrů, kdy každý vyhlíží cíl, jsem zase hodně zbystřil. Ale celý závod jsem poctivě ukazoval, třeba když jsem šel ze sedla. Snad jsem nikoho neohrozil.

S vypracovanou postavou a přilbou osobního partnera po vzoru Wouta van Aerta či Thomase Pidcocka jste byl v pelotonu nepřehlédnutelný. Poznávali vás cyklisté hodně?

Pár interakcí jsem v balíku měl. Ale každý si hleděl svého. Prohodili jsme maximálně dvě tři slova, nic velkého. Když někdo pozdravil, odpověděl jsem nebo pokýval na pozdrav. Hlavně jsem se koncentroval na jízdu.

Na trase bylo třináct oficiálních fan pointů. Stíhal jste vnímat fanoušky?

 Ano. Měl jsem sice průměr přes čtyřicet kilometrů v hodině a člověk má v uších hlavně vítr, snaží se dávat pozor a koncentruje se, ale i tak musím říct, že lidé byli neskuteční. Podél trasy byly hasičské vozy, které troubily. Z reproduktorů duněla hudba, zaregistroval jsem pána fandícího na stavbě a také fanouška jenom ve slipech, což mě moc pobavilo. Je fantastické, že si lidé najdou cestu k silnici, byť jde o amatérský závod. Myslím, že pro mnoho obcí je L'Etape jedním z vrcholů dění v obci. Každopádně všem patří velké poděkování, že všem amatérským cyklistům přišli fandit.