Přeskočit na obsah

Příběh Lukáše: Vymklo se to kontrole

Slunce září. Obloha je jako vymetená. Mrzne až praští. Pod plášti fatbiku křupe sníh. Šedesát kilometrů panenskou přírodou. Pět osamocených hodin. Den za dnem. Celý týden. I tak může vypadat dovolená pojatá jako součást přípravy na L’Etape Czech Republic by Tour de France 2022.

„Mám v Norsku rodinu. Byl jsem na severu Evropy v létě. Ale moc mi lákala zima. Odhodlával jsem se deset let,“ přiznává Lukáš Vejvar. „Je to lokalita na polovině cesty mezi Oslem a Bergenem. Kopce jako naše Krkonoše. Každý den jsem si musel pečlivě naplánovat kvůli doplnění vody a občerstvení, protože chaty jsou otevřené přes víkend. Ale v týdnu je to problém. Jezdil jsem po náhorních plošinách. Každý den přibližně kolem šedesáti kilometrů. Člověk jede, v třetině si zastaví pro občerstvení. Jinak nepotká živou duši. Pro hlavu vypínák jako prase,“ vzpomíná na pár týdnů staré zážitky Lukáš Vejvar.

„Přes den byla teplota kolem minus pěti, ale jak byla obloha vymetená, nikdy ten den v sedle nebolel jako u nás, kdy je sice kolikrát lehce nad nulou, ale velká vlhkost a takové to tradičně české lezavé pochmurné počasí. Já jedu klidně v minus deseti, když je slunce a není vlhké počasí,“ vysvětluje čtyřiatřicetiletý borec, který je v civilu profesionálním hasičem v Kladně.

Šedesát kilometrů v mrazivém počasí, na sněhu, s fatbikem na gumách huštěných na 0,6 baru... Že je to extrém? Ale kdeže... Jde přece o muže, který pracuje v záchranném systému. A tak jsou ty hranice vnímání trošku posunuté. I směrem k času v sedle kola....

„Jezdíme takovou úchylárnu,“ směje se Lukáš. „S partou lidí, kteří mají cyklistiku hozenou stejně jako já, sedneme v Kladně na kolo a jedeme do Drážďan na řízek. Po cestě si někde zastavíme na dobrou kávu, na večeři jsme doma,“ vypravuje zaujatě Lukáš.

Švih dlouhý tři sta kilometrů není úplně standard. „To se děje jednou dvakrát do roka,“ říká Lukáš. „Ale stovka je pro mě rutina. To je běžný trénink. Zastavím na dobrou kávu. Klidně zmáknu tři nebo čtyři na posezení. To hlavně když jedeme třeba dvoukilo,“ popisuje muž, který mezi směnami u hasičů ještě předává zkušenosti na střední škole svým nástupcům.

Je jasné, že se nebavíme o standardní cyklistice. Ani cyklistice pro zdraví. Byť Lukáš oponuje. „Je jasné, že šest hodin na silničním kole není pro záda asi úplný sen. Nicméně když mám volno, kompenzuji vše třeba návštěvnou sauny, nebo masáží. Ale hlavně, pokaždé mám z kola dobrý pocit,“ vysvětluje prostý důvod, proč se pravidelně třikrát čtyřikrát v týdnu vyšvihne do sedla.

Nikdy přitom v mládí nefiguroval v cyklistickém oddíle, který by mu pomohl propadnout kouzlu cyklistiky. „Když si vzpomenu na svého prvního Krále Šumavy, musím se smát. Nohy jsem měl zarostlé jako medvěd a vstříc sedmdesáti kilometrům jsem jel s batohem na zádech,“ culí se Lukáš.

Zdroj: Instagram @wejwy

Před osmi lety spíše ze zvědavosti zkusil silniční kolo. A jestliže v sedle biku před seznámením s královnou cyklistických disciplín najel za rok tři tisíce kilometrů, teď „polkne“ za sezonu patnáct až devatenáct tisíc. „Pořád poslouchám, že bych si měl najít odbornou péči a trénovat systematicky. Ale já jezdím podle pocitů. Nemám ani wattmetr jako spoustu jiných kluků. Když chci, tak jdu na kolo. A jestliže je pocit dobrý a časové podmínky to umožňují, jdu druhý den znovu,“ krčí rameny.

A dokonce tvrdí, že je „línej“... Jo, vážně línej. Borec, který si jezdí do Drážďan na oběd, a stovka je pro něj zábava. „Mám děsný problém s nějakým systematickým tréninkem. Občas přijedu pod kopec a řeknu si, že ho prásknu na hraně. Ale abych jezdil intervaly? Na to jsem pohodlný. Radši si objedu dvoukilo průměrem osmadvacet a mám splněno,“ popisuje muž, který je členem oddílu Michala Starka, paralympijského medailisty a mistra světa.

Lukášovi se zdárně daří kombinovat profesní život u hasičů, výuku na střední škole i cyklistiku. „Snažím se odjet za týden šestnáct hodin. Dvě hodiny dvakrát ve všední den, o víkendu to pak doháním,“ přibližuje strategii.

Kdyby snad někdo pátral po motivaci na takovou porci kilometrů u amatérského cyklisty, je to prosté. „Jsem děsný žrout. Klidně si dám během švihu několik dortů, po tréninku zblajznu na co přijdu. A ničemu to nevadí,“ směje se Lukáš Vejvar. „A taky jde o závislost. Potřebuji se hýbat. A cyklistika je z hlediska náročnosti na klouby nejmilosrdnější.“

L’Etape Czech Republic by Tour de France 2022 nebude jeho premiérou. Debut na největším tuzemském amatérském závodě prožil v srpnu loňského roku. „Jeden silný zážitek je z kompletně uzavřené trasy a davů povzbuzujících fanoušků. Druhý pak z výjezdu na Podkozí, kde jsem visel za zadkem Martiny Sáblíkové, ale neuvisel. A pak jsem přemýšlel, jestli mám jet rovnou domů. Ale nějak jsme se posbírali do skupiny, kterou neuvěřitelně tahala holka. Bylo mi trapně, tak jsem se snažil střídat. Až v cíli jsem zjistil, že jde o Nikolu Zdráhalovou,“ poukazuje Lukáš Vejvar, že finišoval v dobré společnosti.

Letošní ročník se jede kompletně v jeho vlastním revíru. Kopce kolem Křivoklátu má dokonale naježděné. A tak má jasný plán. „Uviset za Martinou Sáblíkovou, pokud tedy bude na startu,“ vystřelí s úsměvem. „Ale vážně. Chtěl bych dojet mezi čtyřiceti nejlepšími. A zůstat v hlavním balíku,“ předsevzal si borec, jehož snadno potkáte i daleko za teritoriem, v němž se L’Etape Czech Republic by Tour de France 2022 odehrává.

Vtěsnat ty dvousetkilometrové švihy do křivoklátských kopců je stejně ambiciózní plán, jako dojet po boku trojnásobné olympijské šampionky... Pro kluka na kole závislého však nikoliv nereálný.

Článek je součástí série příběhů #myroadtoletape. Objevuj další nebo napiš svůj vlastní na www.letapeczech.cz/myroadtoletape/

©  2024 Petr Čech Sport, a.s., všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno v Beneš & Michl