Kateřina Neumannová: L'Etape mě nadchla

 Zaplněné náměstí v Prachaticích bouřlivě aplaudovalo. Kateřina Neumannová, šumavská patriotka, projela cílem Horské L'Etape Czech Republic by Tour de France jako třetí v absolutním pořadí žen a druhá nejlepší česká závodnice. „Jsem nadšená. Nečekala jsem, že budu mít tak velký zážitek. Opravdu neuvěřitelný den,“ rozplývala se po projetí cílem olympijská šampionka z Turína 2006, která jako první česká žena v historii startovala na letních i zimních olympijských hrách.

Kateřino, trasu Horské L'Etape dlouhou 110 kilometrů s převýšením 2200 metrů jste zvládla za 3 hodiny 34 minut a dojela jako třetí nejlepší žena. Šla jste na start s ambicemi na stupně vítězů?

Jsem otrok startovního čísla. Když mi někdo dá startovní číslo na kolo nebo na záda, neumím jet pomalu a vždy nechám na trase všechno. Ale vzhledem k mému ročníku narození a počtu najetých kilometrů, jichž jsem letos nasbírala jen tři tisíce, mě soupeřky měly porazit. Byla jsem překvapená, jak moc mě závod pohltil. Já si koupila nové silniční kolo, do něhož jsem se úplně zamilovala. Roman Kreuziger mi pomohl s nákupem krasavce, který mě motivoval, abych začala jezdit trošku více.

Takže ač bývalá bikerka, která má na kontě i start na olympijských hrách, jste propadla silniční cyklistice?

Ano. Předešlé sezony jsem jezdila téměř výhradě na horském kole. A teď jsem zase skoro výhradně na silnici. Dvakrát až třikrát v týdnu se snažím vyrazit. A proto jsem si říkala, proč nezkusit závod. Ale já třeba vůbec netuším, jaké mám převody na kole. Pro mě je důležitá barva a fakt, že kolo krásně jede. Technické věci vůbec neřeším. Jezdím podle pocitů a chuti, takže třeba watty nebo tepovou frekvenci absolutně nesleduji.

A distanci podobnou trase závodu v tréninku jezdíte?

Letos jsme absolvovala stovku jednou, jinak jezdím šedesát až osmdesát kilometrů. A o převýšení blížícím se dvou tisícům či dokonce větším vůbec mluvit nemohu. Já si dělám výlety po Šumavě a většinu se dostanu někam k patnácti či šestnácti stovkám výškových metrů.

Stihla jste třeba po částech projet trasu Horské L'Etape?

Vůbec. Několik málo části jsem znala, ale opravdu jen málo. Však jsem také několikrát udělala chyby ve sjezdu, takže mi skupina, v níž jsem byla, odjela a já ji těžce dojížděla. Technické mezery z mojí strany byly veliké. Já nikdy nejezdila ve skupině, ve velkém balíku. Měla jsem respekt. Ale lidé kolem mě se chovali velice slušně. A pokud jsem se necítila dobře, tak jsem si raději povyskočila, než abych byla ve středu balíku. To neumím.

Kdy jste začala tušit, že jedete o stupně vítězů?

Jelo se mi vážně dobře. Pro mě šlo o obrovský zážitek. Jak závod postupoval a dojížděla jsem výkonnostně hodně dobré holky, tak ve mně bouchly saze. Když jsem předjížděla Terezu Huříkovou, tak jsem si říkala, že je to divné. A pak jsem najednou míjela Karlu Štěpánovou (Löffelmannovou), což už mi bylo úplně divné, protože jde v obou případech o závodnice. Na trase bylo hodně kopců, což mi nahrálo. Miluju dlouhá stoupání, takže od výjezdu na Kleť jsem se začala dostávat hodně vpřed. A pak jsem jela s nějakou holkou v posledním kopci a začala jsem spurtovat, abych ji utrhla.

Vnímala jste atmosféru na trase? Pohltilo vás dění na fan pointech?

Minimálně dvakrát ve mně vzplály hodně velké emoce. Určitě při začátku stoupání na Kleť, kde byla obrovská atmosféra. Rovněž v Chrobolech byli fanoušci fantastičtí. A pak v Českém Krumlově, byť na kostkách to bylo těžké. Ale vážně jsem hodně nadšená. Ohromně nadšená. Nečekala jsem, že budu mít ze závodu tak velký zážitek.

Takže Horská L'Etape 2025 nezůstane jedinou zkušeností se silničními závody?

Za čtrnáct dnů určitě pojedu závod horských kol na Lipně, což je můj projekt a budu zapojená v organizační roli, tudíž přístup bude odlišný. Momentálně žádný další silniční podnik v plánu nemám. Jisté je, že rovinaté závody pro mě nejsou.