#NESESEDNEŠ: Nesesednu, aby prarodiče měli ještě lepší zážitek

Už dlouho neměla Lucie Dostálová na zádech startovní číslo při klasickém cyklistickém závodě. Až 2. srpna 2025 si jej opět připne. Minulý rok s prarodiči fandila u silnice při Horské L’Etape Czech Republic v Chrobolech. Babička s dědou, Eva a Jan Josefovi, byli z atmosféry nadšení. A jak udělat zážitek ještě silnější a emotivnější? Přeci dopřát prarodičům emoce při průjezdu balíku, jehož součástí bude vnučka.

Kolo ji provází od útlého věku. Směřovala na nejvyšší úroveň. Nakonec dostalo přednost vysokoškolské studium. Ale láska k bicyklu zůstala. "Nejlepší kamarády mám z období, kdy jsem jezdila závodně," vypravuje Lucie Dostálová, bývalá bikerka.

Cyklistiku má v krvi. Poprvé seděla na kole a ještě pořádně neuměla chodit. Když pak její strýc založil oddíl LyKo Prachatice, osud malé dívky byl zpečetěn. V zimě trávila čas na sjezdovkách, od jara do podzimu byla v sedle kola. "Tatínek ji nenechal vydechnout," vzpomíná babička Eva Josefová. "O pět let mladšího bráchu kolo moc nebavilo, já byla nadšená," vzpomíná s úsměvem dvaadvacetiletá vnučka. Na kole se věnovala hlavně cross country, od patnácti let si přibrala ještě silniční cyklistiku. "Měli jsme skvělou partu. Nejlepší přátele mám z kola. I když už nezávodíme, pořád se scházíme," vypravuje Lucie Dostálová.

Čtyřikrát v týdnu trénink, o víkendu závody

S kamarády putovala po závodech v Česku, případně v příhraničních oblastech Rakouska a Německa. "Měli jsme čtyři tréninky v týdnu. O víkendu většinou dva závody. Ale nebrala jsem to jako nějakou oběť, prostě mě kolo bavilo. Nás všechny," přibližuje Lucie Dostálová. Jenže kolem osmnáctých narozenin nastal problém. "Jako juniorky jsme závodily současně se ženami. Organizátoři je pustili šest minut před námi. A když nás eliťačky dojely, tak musela juniorka odstoupit. Mimořádně demotivující systém. A jeden z důvodů, proč jsem skončila," krčí rameny Lucie Dostálová.

Vrhla se na studium Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni. Jako cyklistickou útěchu si zvolila závody se psím spřežení. V méně populární disciplíně ve srovnání s biky pronikla až do reprezentace. "Času už není tolik, ale pořád se udržuji. Tři tisíce kilometrů za rok udělám, což je při mém oboru vážně hodně," konstatuje smířlivě, že studium je mimořádně náročné. "Jezdím pro radost. Někdy sama, jindy s kamarády. Uchovala jsem si ke kolu dobrý vztah. Skončila jsem v pravou chvíli. A kolo si pokaždé užívám. Je to skvělá aktivita pro psychiku i fyzickou kondici," ujišťuje budoucí lékařka. "Navíc Šumava je pro cyklistiku dokonalá. Přesvědčuji se o tom při každé jízdě. Máme zde kopce i roviny. A hodně prázdné silnice."

Když nemá dostatek času na velký okruh, ale chce si užít v sedle, vyráží z Prachatic na Libínské sedlo a pokračuje přes Zbytiny, Skříněřov a do Chrobol. Delší trasu si natáhne na Netolice a Týn nad Vltavou. "Klidně si dám stovku jako v dobách závodní kariéry. Jen mi to trošku déle trvá," culí se.

Měla jasno, že při premiéře Horské L’Etape na českém území určitě půjde závodníky povzbudit. "Byla jsem skeptická, protože v lokalitě se moc silničních závodů historicky nejelo. Ale zažila jsem příjemné překvapení. Zvládla jsem povzbudit peloton na více místech a všude lidé závodníky podporovali," vybavuje si Lucie Dostálová L’Etape ze srpna 2024.

Atmosféra pohltila celou obec

Nejprve byla u silnice s jednou babičkou v Albrechtovicích, následně přejela do Chrobol. "Věděli jsme od Lucie v předstihu, že přes Chroboly povede trasa. A obec se k závodu postavila velice pozitivně. Udělala maximum pro propagaci. Měli jsme jasno, že musíme cyklisty podpořit. A když se pak krátce před polednem v den startu odehrála totální průtrž mračen, strachovala jsem se, zda vůbec závod odstartoval. Bylo by mi líto, kdy úsilí všech lidí přišlo vniveč," neskrývá Eva Josefová.

"Celá obec fandila neznámým lidem při sportu, který jim je relativně cizí. Možná někteří sledují Tour de France, ale atmosféra závodu je neskutečně strhla," míní Lucie Dostálová. Sama se s partou kamarádů za pomocí bubnů a mnoha masek se pod výjimečnou kulisu notně podepsala.

"Měli jsme s dědou u silnice křesílka a očekávali, že to spíše jenom prosedíme. Ale byla jsem překvapená, kolik energie v sobě mám. Mladí a jejich zápal nás strhli. Povzbuzovali jsme všechny až do posledního závodníka. Plácali jsme si při průjezdu. Dokonce jsem od jednoho ze startujících měla i s odstupem patrnou ruku na svém předloktí," směje se Eva Josefová. "Byli jsme nadšení. Vážně parádní zážitek," popisuje vitální důchodkyně.

"Když Lucie závodila v dojezdové vzdálenosti, pokaždé jsme se jeli podívat. Stejně jako na jejího bratra. Takže když jsme měli závod prakticky pod okny a věděli, že Lucie s kamarády dorazí, nebylo možné zůstat sedět doma," vysvětluje Eva Josefová, proč si s manželem nenechali Horskou L’Etape 2024 ujít.

"Teď už sledujeme jenom Tour de France. Máme to jako cestopis. Věk už nás do sedla nepustí," podotýká třiaomsdesátiletý Jan Josef. "Jako malá jsem na kole jezdila hodně. Když jsme se přestěhovali na Šumavu, tak četnost jízd trošku ustala. A za poslední roky už je pohyb v sedle kola minimální," připouští Eva Josefová, která pochází ze slovenského Prešova. "Já měl ještě jako náctiletý kluk Favorita. Vpředu dva převodníky, vzadu čtyři kolečka. Neskutečný stroj. Tehdy na začátku padesátých let stál tisíc korun. Musel jsem si polovinu vydělat. U táty v obchodě jsem vybaloval zboží do regálů. A když jsem měl dost peněz, v Liberci jsem si kolo pořídil. Z prodejny jsem šlapal domů. A o prázdninách pak jezdil k tetě do Vlachova Březí," vzpomíná Jan Josef.

Jde jen o další důkaz, že vnučka logicky tíhne ke kolu. Vždyť její dědeček musel urazit během jediného dne porci téměř tří set kilometrů. "Brzy ráno jsem jel z Varnsdorfu, večer jsem dorazil do cíle. A pak jsem měsíc prožil prakticky na kole při cestách k rybníkům nebo po lesích," vypravuje.

Se ženou se těší, jak podpoří vnučku při průjezdu závodního pelotonu. "Doufáme, že atmosféra bude ještě lepší než před rokem. Zkušenost prvního ročníku všechno určitě ještě pozdvihne," těší se manželé Josefovi. "Pojedu pro zážitek. Peloton ve mně vyvolal spoustu vzpomínek, protože v pelotonu bylo mnoho přátel. I když už nezávodím na nejvyšší úrovni, pořád se chci hýbat. Kvůli zdraví a protože je to součást mého života. Prostě nesesednu," říká Lucie Dostálová v duchu hashtagu, který je mottem L’Etape 2025!