Maratonec Homoláč zazářil na kole: Už jen kvůli zážitku s fanoušky se vyplatilo startovat

Oslnivá premiéra. Jiří Homoláč, několikanásobný český šampion v maratonu a mistr republiky v běhu na deset tisíc metrů, nastoupil v Prachaticích poprvé v životě na start cyklistického závodu. Atlet specializující se na dlouhé distance zvládl Horskou L'Etape Czech Republic jako jednasedmdesátý nejrychlejší. "Obrovský zážitek, který jsem si užil od startu do cíle. Mám co pilovat a rozhodně se na start L'Etape vrátím," ujišťoval v cíli pětatřicetiletý sportovec.

Jirko, sto deset kilometrů s převýšením 2200 metrů jste zvládl podle oficiální časomíry za 3:24:20 hodiny, když jste na vítěze ztratil šestadvacet minut. Naplnil jste při L'Etape ambice?

Šlo o můj první závod na kole. Takže hlavní cíl byl nepíchnout, nesletět a v ideálním případě dojet mezi první stovkou závodníků. Všechno jsem splnil a moc si závod užil, byť byl hodně náročný. Rozhodně mám do budoucnosti co pilovat. Jel jsem s vědomím, že kolo je moje zábava a nechtěl jsem si ublížit. Nejsem tak zkušený jezdec, abych si mohl dovolit co kluci kolem. Raději jsem volil jistotu, než se někde rozbít.

Vybral jste Horskou L'Etape záměrně? Cítil jste se silnější pro kopcovitý profil?

Ano. Z tréninku jsem měl pocit, že náročnější trasa mi bude vyhovovat. V kopcích jsem byl, alespoň myslím, docela dobrý. Pokud jsem třeba na rovině ze skupiny vypadnul, ve stoupání jsem soupeře dojížděl. Až se mi chce říct, že kdyby se jela časovka do kopce, bylo by to úplně nejlepší. Rozhodně mám pro trénink co pilovat. Pohyb v balíku a hlavně teda jízdu v klesání, kde jsem byl úplně tragický. Nemám tolik najeto, zejména na mokru. Bylo vidět, že ostatní kolo neskutečně ovládají. Vůbec jsem neznal trasu a měl velký respekt, zejména za deště. Ale i tak šlo o úžasný zážitek.

Jak dlouho jste se na závod připravoval?

Na kole jezdím dlouhé roky. Když mám příležitost, zařazuji cyklistiku do tréninkového programu. Jsem celoživotní fanoušek cyklistiky. I proto jsem se rozhodl, že zkusím závodní pojetí. Takže od června jsem jezdil trošku více. Na svoje poměry. Najel jsem za posledních pět týdnů asi tisíc kilometrů. Normálně jezdím hodinu nebo dvě. L'Etape v Prachaticích představovala moji nejdelší jízdu. Jen jednou jsem si dal v tréninku stovku v kopcích.

Co bylo největší překážkou na cestě k ještě lepšímu výsledku?

Určitě pohyb ve skupině. Kolem třicátého kilometru jsem ze skupiny vypadl. Pak jsem jel dlouho sám, než se zase sjela skupina. Zjistil jsem, že jet s někým je velký rozdíl. Jsem na kole takový hodně přírodní typ. Když můžu, jedu. A když nemůžu, snažím se šlapat úplně stejně. Neřeším žádná čísla. Pořídil jsem si wattmetr až v týdnu před prachatickým závodem. Ale během závodu nebo tréninku stejně žádné hodnoty nevnímám. Podívám se vždy až zpětně doma, s odstupem.

Je možné v určitých aspektech závodní cyklistiku přirovnat k vytrvalostním běžeckým podnikům, ať už jde o maraton nebo půlmaraton či deset kilometrů?

Myslím, že moc ne. Maraton zvládnu za dvě hodiny dvacet minut. Při L'Etape jsem strávil na trase o hodinu více. Měl jsem tři gely a jeden bidon. A jak bylo chladněji a deštivo, víc jsem nepotřeboval. Je výhoda, že v kopcích si trošku člověk nohy oklepne. Předzásobil jsem tělo sacharidy podobně jako při maratonu. A naštěstí jsem neměl žádnou krizi. Jenom při výstupu na Kleť mě začaly brát křeče, protože jsem přepálil první úsek za fan pointem. Ale naštěstí mi jeden pán dal vlastní tabletu na křeče. A rychle jsem zase nohy správně roztočil.

Z atletiky jste zvyklý při závodech na oválu na diváckou kulisu. Vnímal jste v sedle kola atmosféru fan pointů L'Etape?

Lidé byli naprosto úžasní. Ohromilo mě, jak fandili a podporovali všechny cyklisty. Atmosféra byla po celé trase skvělá. Už jen kvůli zážitku s fanoušky se vyplatilo přijet.

Zůstane Horská L'Etape jedinou závodní zkušeností nebo máte v plánu vrátit se na start v příští sezoně?

Máknul jsem si vážně hodně, ale každému bych závod doporučil. Rozhodně budu příští rok na startu znovu.